Spotřeba teorie
racionální optimalizace rámec
Ve svých studiích o spotřebě, ekonomové obecně kreslit na společný teoretický rámec tím, že za předpokladu, že spotřebitelé zakládat své výdaje na racionální a informované posouzení jejich současných a budoucích ekonomických podmínek. Tato “racionální optimalizace” předpoklad je neověřitelné, avšak bez dodatečné předpoklady o tom, proč a jak spotřebitelé péče o jejich úroveň spotřeby; proto preference spotřebitelů se předpokládá, že jsou zachyceny užitková funkce. Například ekonomové obvykle předpokládají, že (1) to, že naléhavost spotřeba bude klesat jako úroveň zvyšuje spotřebu (toto je známé jako klesající mezní užitek spotřeby), (2) že lidé dávají přednost, aby se obličej spíše méně než více rizika v jejich spotřeby (lidé s averzí k riziku), a (3) že nevyhnutelné nejistoty budoucích příjmů generuje určitý stupeň pokyny pro bezpečné ukládání. V zájmu jednoduchosti, standardní verze těchto modelů také některé méně neškodné předpokladů, včetně tvrzení, že radost z dnešní spotřeby nezávisí na spotřebě v minulosti (nejsou tam žádné zvyky z minulosti, které ovlivňují dnešní spotřeby) a že současný radost nezávisí na srovnání je spotřeba spotřeba ostatní (není “závist”).
v rámci racionální optimalizace existují dva hlavní přístupy. “Životní cyklus” model, jako první formuloval v “Utility Analýza a Funkce Spotřeby” (1954) ekonomové Franco Modigliani a Richard Brumberg, navrhuje, že domácností utrácet rozhodnutí jsou řízena členy domácnosti’ hodnocení výdajů a příjmů po zbytek jejich života, přičemž v úvahu předvídatelné události, jako je například strmý pokles příjmů při odchodu do důchodu. Standardní verze modelu životního cyklu také předpokládá, že spotřebitelé by raději utratili vše, než zemřou (tj. Modely životního cyklu nejčastěji používají mikroekonomové, kteří modelují údaje o spotřebě na úrovni domácností, příjem, nebo bohatství.
Makroekonomové mají tendenci používat zjednodušenou verzi optimalizace rámci tzv. “permanentního důchodu hypotéza,” jehož původ vystopovat ekonoma Miltona Friedmana pojednání Teorie spotřební Funkce (1957). Permanentního důchodu hypotéza opomíjí podrobné zpracování demografie a důchodové zahrnuty v modelu založeného na životních cyklech, zaměřuje se na aspekty, které nejvíce záleží na makroekonomické analýzy, jako jsou předpovědi o povaze funkce spotřeby, který se týká spotřebitelské výdaje na faktory, jako jsou příjmy, bohatství, úrokové sazby a podobně.
snad nejdůležitějším rysem funkce spotřeby pro makroekonomii je to, co říká o mezním sklonu ke spotřebě (MPC), když dochází ke změnám v příjmech. Ekonom John Maynard Keynes, byl první, kdo zdůraznil význam MPC v Obecné Teorii Zaměstnanosti, Úroku a Peněz (1936), věřil, že až 90% nárůst běžných příjmů by se přeložit do okamžité zvýšení výdajů na spotřebu (MPC 90 procent). Důkazy však ukázaly, že Friedmanova hypotéza trvalého příjmu je mnohem blíže značce: Friedman tvrdil, že v průměru by do jednoho roku bylo vynaloženo pouze asi třetina jakéhokoli neočekávaného zisku (jednorázový neočekávaný zisk). Dále tvrdil, že vzájemná korelace mezi zvýšenými příjmy a zvýšenými výdaji by nastala pouze tehdy, pokud by zvýšení příjmů bylo vnímáno tak, aby odráželo trvalou změnu okolností (např. nové, lépe placené zaměstnání).
moderní matematické verze modelů životního cyklu a hypotéz s trvalým příjmem, které používá většina ekonomů, přinášejí některé věrohodné vylepšení původních myšlenek. Například, moderní modely naznačují, že mezní sklon ke spotřebě z neočekávaných je mnohem vyšší pro chudé než pro bohaté domácnosti. Tato tendence znemožňuje určit dopad snížení daní nebo vládního programu na výdaje na spotřebu, aniž by věděla, zda je zaměřen především na domácnosti s nízkým bohatstvím nebo vysokým bohatstvím. Teorie dále naznačuje, že daňové škrty nebo výdajových programů (např. prodloužené dávky v nezaměstnanosti), zaměřené především na domácnosti s nižšími příjmy by měla být výrazně účinnější na podporu nebo udržení agregátní výdaje, než programy zaměřené na bohatší domácnosti.
